Zimnice (1995)

Cold Fever
USA / Japonsko / Island / Dánsko

Režie: Fridrik Thór Fridriksson

Hrají: Masatoshi Nagase, Lili Taylor, Fisher Stevens

Útěk do divočiny podle amerických producentů, islandských tvůrců a japonských herců. Neboli netradiční road-movie, která však krom podmanivých exteriérů nemá moc co nabídnout. Ale pěkně popořadě…

Mladý japonský úředník Hirata, žijící v Tokiu, si právě naplánoval odpočinkovou dovolenou na Havaji. Osud a dědeček mu však nepřejí a nutí ho namísto toho odcestovat na Island, kde před sedmi lety tragicky zahynuli jeho rodiče, jejichž duše nemají bez tradičního obřadu šanci nalézt odpočinek. A tak náš typický měšťák po chvíli váhání (uznejte, Havaj je Havaj, a je to už sedm let) nasedá do letadla a odlétá do daleké Evropy.

Základní příběhová kostra je tedy více než jednoduchá - hlavní postava se musí dostat z bodu A do bodu B, přičemž během cesty narazí na spoustu zajímavých osob, zvířat, překážek, prostě čehokoliv, co by putování trochu zatraktivnilo. V tomto případě jsou hlavním lákadlem právě lidé, na které mladý, zamlklý Japonec narazí. Od sebestředných německých turistů, přes dvojici „typických“ Američanů až po větší počet pokaždé jinak extravagantních Islanďanů, kteří jsou zde vykresleni jako vlastenečtí dobráci se zálibou v kuřecích očních bulvách.

Ačkoliv je Zimnice klasifikována mimojiné i jako komedie, žádný humor nečekejte. Distributor byl spíše překvapen, že snímek postrádá vážnost typickou pro tamější kinematografii, a tak tam lupnul i tento žánr, nedbaje následků. Pravdou je, že se zde žánr určuje těžko. Smát se nebudete, bát se nebudete, nuceni přemýšlet také moc nebudete. Draci ani mimozemšťané tam také nejsou. Jen jeden člověk, nesplněná povinnost a říše ohně a ledu.

Jako cestopis a zároveň pohled do japonské i islandské kultury však Fridrikssonův výtvor funguje. Stejně jako sice trochu povrchní, ale zajímavá studie střetu naprosto odlišných kultur. Jen škoda, že nejde víc do hloubky a příliš se soustředí na méně zajímavé aspekty příběhu.

70%