Antikrist (2009)

Antichrist

Dánsko / Německo / Francie / Švédsko

Režie: Lars von Trier

Hrají: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg

Černobíle snímaná koupelna. Neustávající slow-motion. Kapky vody pomalu dopadají na milující se dvojici.

Střih.

Dětský pokojík. Ve vzduchu se vznáší medvídek, uvázaný na balónku. Na stůl u okna vylézá batole, zaneprázdněnými rodiči zcela ignorováno. Okno se otevírá. A dítě padá.

Tak nějak vypadá Prolog mysteriózního dramatu z koprodukce Dánska, Německa, Francie a Švédska. Od prvních minut je v něm jasné, jaká tragédie dvojici postihne, a neschopnost cokoliv s tím udělat je teprve předzvěst toho, pod jakým tlakem bude naše psychika po následujících sto minut.

Zatímco Žena se naprosto zhroutí, Muž se snaží zachránit jejich vzájemný vztah a vysvobodit ji z permanentní deprese. Po několika pokusech, během kterých se snaží využít své zkušenosti z kariéry psychologa, se společně odeberou do osamoceného srubu uprostřed lesů, kam za lepších časů s oblibou jezdívali. Ale to, co mělo probíhat jako poklidná terapie v mírumilovném prostředí, se znenadání změní v noční můru, a díky velkému množství brutálních výjevů a děsivých halucinací, které dvojici pronásledují, i v náročnou výzvu pro diváka.

Druhé místo v žebříčku "Filmy, které šokovali svět" se přece jen nedá získat jen tak. Ústřední herecký pár byl dokonce v některých scénách nutně zastupován pornoherci a snímek získal jak anticenu za mysoginní zobrazení (nenávist nebo silný předsudek vůči ženám), tak několik skutečně prestižních cen, například na festivalu v Cannes.

Krom odvahy zobrazit to, co se jinde jen tiše přeskakuje, zaujme Antikrist i výtvarnou stylizací (vysoký kontrast barev, neotřelý pohled kamery), celkovým psychologickým přesahem a jednoznačným rukopisem režiséra, který, sám zmítán trvalými depresemi, otiskl do filmu část sama sebe. Až to někdy vypadá, že film Trierovi posloužil především jako jistá forma terapie. Šílené, perverzní, ale podmanivé terapie.

95 %