Jak se točí v Asii – Romantika, brutalita a válka v Jižní Koreji

Jihokorejci nemají snadný život. Kde jejich země není omývána mořem, tam leží hranice se Severní Koreou, a po jejím vzniku v roce 1948 se tři roky zmítali ve válce právě se svými komunistickými sousedy. Není tedy divu, že v jejich kinematografii lze nalézt pouze tři základní archetypy – válečné filmy, romantická dramata a psychologické, na člověka silně působící snímky. Na komedie tam člověk narazí velmi zřídka, a když už, většinou je na pozadí opět válka nebo jiný nepříliš veselý prvek.

Vzhledem k poměrně krátké historii samotného státu nemá cenu zaobírat se staršími filmy – ty první, které jsou minimálně u nás alespoň trošku známé, začaly vznikat až na přelomu tisíciletí. Namísto toho tedy v tomto článku naleznete osm takových, z nichž snad každý je vhodný jako první, zkušební film pro toho, kdo s korejskou tvorbou nemá žádné zkušenosti.

Tamější snímky totiž rozhodně nejsou pro každého. Člověk, odkojený americkými akčními filmy taženými prostou myšlenkou zjisti-najdi-zabij, popřípadě romantickými komediemi stejného původu (kde většinou platí poznej-získej-provdej), a nepřístupný čemukoliv jinému, obvykle korejskou tvorbu nevyhledává vůbec, a když už se k ní nějakým omylem dostane, vypne televizi po pár minutách.

Dostane se mu totiž mnohem komplikovanější, mnohdy vyloženě nejasné podívané, u které musí oprášit a zapojit svou fantazii a svůj úsudek a zapomenout na to, že mu vše bude jednoznačně vysvětleno. Pokud bychom pátrali v evropsko-americké produkci po něčem podobném, pátrali bychom dlouho. Nejblíže by se nejspíš pohyboval Antikrist Larse von Triera, Donnie Darko Richarda Kellyho nebo nejnovější z nich, Počátek Christophera Nolana. Ten však pouze částečně, oproti prvním dvěma je totiž viditelně uzpůsoben širšímu publiku se slabší touhou po „uměleckém“ zážitku. Ačkoliv, pro širší publikum je určena i Fontána Darrena Aronofskyho, která navzdory tomu onen umělecký zážitek umožní.

Jako nejvhodnější, nejnormálnější snímek z naší osmičky lze označit Kimssi Pyoryugi, který je shodou okolností také jeden z nejnovějších. Již nastínění příběhu naznačuje, že u něj příliš lyrických motivů a nerozluštitelných zápletek nenajdeme – hlavní protagonista, pan Kim, se své osobní a pracovní problémy rozhodne řešit skokem do řeky Han v Soulu. „Naneštěstí“ ale přežije a ztroskotá na malém ostrůvku nedaleko místa, odkud skočil. Že je nemožné zůstat uvězněn na ostrově uprostřed velkoměsta? Řekněte to do očí Kimovi, a budete litovat.

Přibližně polovina filmu se tedy soustředí na tuto moderní verzi Robinsona, ta druhá monitoruje neméně zajímavou existenci – dívku Kim, která se dobrovolně izolovala od světa ve svém bytě a krom občasného cvičení tráví veškerý svůj čas pozorováním okolí a hraním počítačových her. A nebyl by to správný film, kdyby jednoho dne při svém pozorování nezahlédla našeho trosečníka a nedala se s ním do řeči, i když lehce podivným způsobem.

Snímek těží především ze skvělého výkonu obou hlavních představitelů, lehce načrtnuté romantické linie mezi nimi a z celkové absurdnosti celé situace. Oba jsou divní, oba v normálním světě nepotkáte, ale oba si oblíbíte a ke konci filmu jim přejete jen to nejlepší. Zařazení do zmíněných tří archetypů je v tomto případě obtížné – nejvíce by odpovídalo romantické drama, avšak okořeněné specifickým humorem, úplně odlišným, než na jaký jsme zvyklí. Na rozdíl od mnoha dalších korejských filmů nás tento tedy nedostane do deprese, naopak po něm zůstane příjemný pocit a vědomí, že jsme zase viděli něco nového, jedinečného.

Kimssi Pyoryugi (Castaway on the Moon, 2009) - 85%

Režie: Hae-jun Lee

Hrají: Jae-yeong Jeong, Ryeo-won Neony

Abychom neskákali od žánru k žánru, zůstaneme zatím u méně náročných snímků – konkrétně u Yeopgijeogin geunyeo. Ten je rozdělen na tři části, z nichž se všechny točí okolo mladého, introvertního chlapce a stejně tak mladé, avšak velmi živelné (až drzé, jak napovídá anglický název My Sassy Girl) dívky. Setkají se náhodou, už od pohledu se k sobě vůbec nehodí, ale přesto mezi nimi přeskočí jiskra a dají se dohromady, což především chlapci naprosto změní způsob, jakým dříve proplouval životem. Ony tři části snímku se tedy neliší ústřední dějovou linií, ale spíše způsobem jejího popsání – první část je především komediálně laděná, s typickým korejským humorem, druhá je jistým způsobem citlivější, více romantická podívaná, a závěrečný epilog přinese vyvrcholení, které celý film pozdvihne o úroveň výš.

Stejně jako v předchozím případě, i zde jsou velmi důležité výkony ústřední herecké dvojice, které jsou silně nadprůměrné, ačkoliv v porovnání s Kimssi Pyoryugi jim chybí jakési charisma, díky kterému by fungovali i samostatně. Neboli – jsou-li na plátně spolu, chemie funguje a vše je bez problémů, jsou-li odděleni, je to o něco slabší.

Pro film je typické to, že z člověka vyždíme snad každou emoci, kterou v sobě onen jedinec skrývá, a to tak nenápadně a zároveň silně, až to může být lehce nepříjemné (v tom smyslu, že „obyčejný film“ něco takového vůbec dokáže). Určen je především pro ty, kteří mají rádi chytré romantické filmy, a nejsou to naprostí cynici – ti by mohli filmu vyčítat jeho občasnou naivitu. Najděte ale v tomto žánru snímek, který jí netrpí.

Yeopgijeogin geunyeo (My Sassy Girl, 2001) – 80%

Režie: Jae-young klak

Hrají: Ji-hyeon Jeon, Tae-hyeon Cha, In-mun Kim

Zasmáli jsme se dostatečně, takže pomalu přitvrdíme. A to ve válečném dramatu Keurosing, ve kterém se vůbec neválčí a které je natočeno podle skutečné události. Téměř rok zpovídal štáb uprchlíky ze Severní Koreje, aby poté příběh jednoho z nich zvěčnil na filmové plátno. Natáčelo na utajených místech v Jižní Koreji, Číně a Mongolsku a kvůli strachu ze Severokorejců měli herci zakázáno o filmu mluvit, dokud nebude kompletně dokončen. A jakmile ten moment nastal, vyčkali ještě čtyři další roky (během kterých vystřihli scény, které byly údajně natolik šokující, že by jim je v jejich domovině nevěřili), než snímek vypustili do kin.

Jong-suk žije v Severní Koreji. Za nelidských podmínek a minimální plat pracuje v uhelných dolech. Jeho žena a syn hladoví, kvůli čemuž se musí dopustit něčeho, za co by ho každé evropské dítě do konce života nenávidělo. Jeho synovi ona naštvanost vydrží jen den a půl. Zlom v jejich životě nastane, když Jong-sukova žena těžce onemocní a bez pomoci nedostatkových léků je pravděpodobné, že zemře. V ten moment si uvědomí, že nikdo jiný jim nepomůže a on si musí poradit sám. A jak jinak to v oplocené zemi, která nedovoluje cestovat mimo ni, udělat, než tajně uprchnout do sousední Číny. Ženu a syna ale musí nechat doma a doufat, že se s léky vrátí včas.

Keurosing se spoléhá především na silný příběh, takže ostatní prvky filmu nejsou na žádné špičkové úrovni. Ono proč taky, když onen příběh strká do kapsy všechny Shawshanky a podobné, kvalitněji natočené snímky. Realistické vyobrazení komunistického režimu na korejském poloostrově, životní tragédie jedné obyčejné rodiny, nezvyklý závěr a vědomí, že se to skutečně stalo (děje i teď, a dít bude), to je to, proč Keurosing stojí za vidění.

Keurosing (Crossing, 2008) – 85%

Režie: Tae-gyun Kim

Hrají: Ju-hyeok Kim, In-pyo Cha

A u válečného žánru ještě chvíli zůstaneme. Welkeom tu Dongmakgol více splňuje to, co od snímku z války očekáváme - jsou tam vojáci, a střílí se. Opět ale jde spíše o mix různých žánrů, ve kterém najdeme komediální prvky, romantickou dějovou linku, ono slibované válečné drama a jako v prvním ze zmíněných filmů v něm figurují i sofistikovanější části, které nemají velkou důležitost, ale jsou natočeny natolik poeticky a kouzelně, že nám to vůbec nebude vadit.

Příběh se odehrává v malé, od světa odříznuté vesničce Dongmakgol na hranicích Severní a Jižní Koreje. Hrstka tamějších obyvatel nemá tušení o okolo zuřící válce a jediné, co jim dělá starosti, je špatná úroda. Proto pro ně není problém ujmout se amerického pilota, jehož letoun se nedaleko vesnice zřítil, a zároveň poskytnout útočiště třem severokorejským a dvěma jihokorejským vojákům. Ve vesnici tedy nastává dilema, jestli se znepřátelené strany mají rovnou postřílet, nebo raději zkusit se ve vesničce společně zabydlet a na válku zapomenout. Nedlouho po svém rozhodnutí se ale dozvídají, že Dongmakgol má být vybombardován…

Zatímco u mnoha jiných snímků je komíhání mezi žánry spíše nedostatkem, tvůrci WtD z toho udělali přednost. Funguje vše, co fungovat má – romantika, humor, akce, i rozvíjející se vztahy mezi hlavními postavami. Jejich různorodost a pestrost jejich charakterů je jak zásluhou perfektního scénáře, tak velmi povedeného castingu. A ani argument některých jedinců, že všichni Korejci vypadají stejně, a ve filmu se tedy nelze vyznat, zde nezabere – uniformy stejné nenosí.

Welkeom tu Dongmakgol (Welcome to Dongmakgol, 2005) – 90%

Režie: Kwang-hyeon Park

Hrají: Ha - gyun Sin, Jae-yeong Jeong, Hye-jeong Kang, Jae-kyeong Seo, Steve Taschler

Jedna z nejčastějších věcí, která je korejským snímkům vytýkána, je přehnaná míra citového vydírání. Film, u kterého to platí snad nejvíce, je Nae meori sogui jiugae, který se ale i přes tento fakt objevuje na předních příčkách všemožných databází, co se jihokorejské tvorby týče. Nemá smysl příliš zde rozepisovat děj, protože pokud prozradí příliš, zážitek může být mnohem slabší. Proto jen stručně – on je dělník, ona dcera jeho šéfa, zamilují se, ale osud jim nepřeje a hází jim pod nohy nejprve drobné klacky, a poté i pořádnou větev v podobě… Ne, za vyzrazení tohoto bych zasloužil onou větví po hlavě.

Největší síla „filmu s nezapamatovatelným názvem“ je právě v tom, jak dokáže z takto fádního příběhu vykřesat vše, co je na něm krásné, všechny emoce které vyvolává zmnohonásobit a pocit, který zanechává, zpříjemnit i přes smutnost toho všeho. Navzdory tomu, že valná většina populace při jeho sledování nezadrží slzy, totiž na konci vyvolá jakousi radost, radost ze života a z toho, že někdo je na tom i mnohem hůř než Vy. Je to možná sobecké, ale je to tak.

Zajímavý je také kontrast první poloviny, relativně veselé a ryze romantické, a té druhé, tragické. Někdo to možná během té první vzdá, znaven stereotypem a neoriginalitou, ale kdo vydrží tak zjistí, že druhá půlka by bez první nefungovala, že nebýt načrtnutí charakterů postav a vztahů mezi nimi, vyznělo by vše do prázdna a snímek by klesl do hladin průměru.

Takto tam ale nemá co dělat, a jeho vysoká hodnocení jsou plně zasloužená.

Nae meori sogui jiugae (A Moment to Remember, 2004) – 95%

Režie: John H. Lee

Hrají: Woo-sung Jung, Ye-jin Son, Jong-hak Baek, Sun-jin Lee

Předchozí snímek je silná emoční pumpa, to rozhodně. Ale pocity v nás vzbuzuje velmi okatě a prvoplánovaně – víme, kdy se nablble usmívat, víme, kdy být smutní (ačkoliv jeden z jeho dalších kladů je to, že při druhém shlédnutí už to vůbec neplatí, to jsme smutní po celou dobu). Bin jip je z trochu jiného soudku. Emocí vyvolává snad ještě více, ale aby jste jich dosáhli, musíte se do filmu naplno vžít, pochopit jeho poeticky podanou myšlenku a nenechat se ukolébat pomalým tempem vyprávění.

Mladík Tae-suk nemá práci ani domov. Jeho jediným majetkem je silná motorka, na které objíždí dočasně opuštěné byty ve kterých vždy stráví nějaký čas, nají se tam, a na oplátku vypere prádlo a opraví rozbité věci zdejších obyvatel. Při jedné z takových zastávek, v luxusní vile bohatého podnikatele, se setká s jeho týranou ženou… A jak jinak, zamiluje se do ní, a ona do něho.

Opět poměrně banální zápletku pozvedává neuvěřitelně citlivá režie a kamera, která dává všem scénám ideální délku, zatímco neobvyklé úhly pohledu dotváří celkovou magičnost, a vzniká díky nim pocit, že sledujeme něco vskutku vyjímečného. Stejně tak to, že hlavní hrdina za dobu celého filmu nepronese ani slovo (a jeho partnerka jen pár), není zrovna obvyklé. Dává to zvláštní prostor jejich herectví, které se musí více opírat o mimiku, a oni to zvládají natolik dobře, že slova ani nepotřebují. My víme, co chtějí, a co cítí.

Bin jip, jehož anglický název je odvozen od označení golfové hole, která v něm má určitý význam, byl v době svého vzniku malým filmem s nízkým rozpočtem a pouhými dvěma týdny natáčení, navíc v prostorách domu rodičů herce hlavní role, za který se nemuselo platit. Sám režisér pak z úsporných důvodů zaskakoval za Hyun-kyoon Leeho (Tae-suk), který neuměl jezdit na motorce ani hrát golf, což jeho role vyžadovala.

I přes všechny podobné překážky ale vnikl film, který určitou skupinu diváků pohladí po duši, dá jim náměty na přemýšlení a uzemní je svou citlivostí, určitou skupinu nechá chladnými, a zbytek unudí k smrti. Velikost těchto tří skupin je podle všeho přibližně stejná, ale pokud (také) patříte do té první, máte velké štěstí, že tento snímek vznikl.

Bin jip (3-iron, 2004) – 100%

Režie: Ki-duk Kim

Hrají: Seung-yeon Lee, Hyun-kyoon Lee

Přes jeden z těch náročnějších, ale stále relativně nevinných snímků jsme se dostali k tomu, co stráví nejmenší procento diváků – k Trilogii pomsty režiséra Chan-wook Parka. Do té se řadí tři snímky, na sebe nijak nenavazující, ale protkané stejným motivem – pomstou, a to ve všech možných podobách, a o jejích dopadech na ty, kteří ji vykonávají, a na jejich okolí.

Chronologicky první částí je vítězný snímek z filmového festivalu ve Philadelphii z roku 2003, Boksuneun naui geot. Příběh hluchoněmého chlapce, jemuž umírá sestra a který pro ni nutně potřebuje sehnat ledvinu zrovna v době, kdy přišel o práci, a kdy ledviny v nemocnici došly, je natočen naprosto naturalisticky - bez jakýchkoliv příkras a bez vyhýbání se „mládeži nepřístupným“ scénám. Už příběh sám o sobě se poměrně vymyká obvyklým konvencím, když se poté, co zoufalý hlavní hrdina unese malou holčičku spustí kolotoč událostí, které budou pro většinu asi lehce šokující. 

Pro tento nekompromisní úvod do jedné z nejosobitějších korejských sérií je typická náznakovost, kdy tvůrci málokdy dají najevo, co kterou scénou vlastně chtěli říct. Divák musí zapojit svou představivost, spoustu věcí si domýšlet, a to mnohdy za cenu vlastní interpretace děje. To ale v žádné případě není záporem, naopak – náročnější divák jistě ocení fakt, že musí aktivně zapojit mozek, a ne se jen kochat pohyblivými obrázky. A stejně tak ho potěší nezvyklé množství úžasných režijních vychytávek a vizuálních nápadů, které do celkové atmosféry „můžeš volat o pomoc, ale nikdo tě neuslyší“ vyloženě sedí a pomáhají vytvořit sice zmatený, ale vyjímečný a jistým způsobem krásný zážitek. Útlocitnějším divákům je ale vstup striktně zakázán.

Boksuneun naui geot (Sympathy for Mr. Vengeance, 2002) – 80%

Režie: Chan-wook Park

Hrají: Kang - ho Song, Ha - gyun Sin, Du-na Bae, Ji-Eun Lim

„Směj se, a svět se bude smát s tebou. Plač, a budeš plakat sám.“ To je heslo, které nejlépe vystihuje snímek Oldeuboi, druhý v pořadí Parkovi trilogie. Ten je oproti svým kolegům známý po celém světě, a to i díky tomu, že se momentálně plánuje americký remake. Předělávky korejských filmů většinou končí komerčním neúspěchem (zámořské diváky prostě Asie neláká), a navíc rozčílí ty, kteří je naopak mají v oblibě – jejich vznik je tedy vždy obestřen otázkou, čí to byl sakra nápad. Stejně je tomu i tady a valná většina diskutujících na všemožných fórech stále doufá, že tento kousek nikdy nevznikne.

Nikoho už nejspíš nepřekvapí, že i u Oldboye jde především o pomstu. Dae-su, průměrný muž ve středních letech, je jednoho poklidného večera unesen přímo před svým bytem a ocitá se v uzamčeném pokoji, ve kterém ho jeho věznitel bez očividného důvodu drží neuvěřitelných 15 let. Díky televizi, umístěné v onom pokoji, se navíc dozví, že krátce po jeho únosu byla brutálně zavražděna jeho žena a hlavním podezřelým je on sám. Po patnácti letech duševního utrpení se Dae-su nečekaně probouzí na svobodě, a samozřejmě je naplněn touhou najít svého věznitele a tak nějak si s ním „popovídat.“ Ten s ním už ale má jiné plány a postupně mu odhaluje činy, které Dae-su v minulosti vykonal, a které samy o sobě vyžadují pomstu.

Quentin Tarantino o snímku prohlásil, že je tarantinovštější než cokoliv, co kdy natočil on sám. V jistém smyslu má pravdu – vše, co je typické pro jeho filmy (brutální násilí, lehký černý humor, přímočaré jednání hlavních postav) je zde mnohem intenzivnější, neomezované citlivým očkem (a žaludkem) jeho typického diváka. Některé scény, především celá závěrečná půlhodina, jsou opravdu velmi náročné na divákovu psychiku, proto je třeba být na to tak trochu připraven. Pokud o sobě soudíte, že něco vydržíte, budete na Old Boye vzpomínat mnohem déle, než na jakýkoliv jiný film.

Oldeuboi (Old Boy, 2003) – 95%

Režie: Chan-wook Park

Hrají: Min-sik Choi, Ji-tae Yoo, Hye-jeong Kang, Dal-su O

To by bylo ke konkrétním filmům vše – třetí část trilogie, Chinjeolhan Geum-ja ssi (Sympathy for Lady Vengeance) se až příliš podobá svým dvěma předchůdcům, než aby stálo za to se o ní rozepisovat. Teď je nutno ještě jednou upozornit, že i v případě, že Vás článek náhodou zaujal, je tu stále velmi vysoká pravděpodobnost, že korejské kinematografii samotné se to nepodaří. V amerických a evropských kruzích má přibližně stejně velkou  základnu fanoušků jako odpůrců, a obě tyto skupiny hravě strká do kapsy ta část, kterým je naprosto ukradená. Je to jistě škoda, protože tamější snímky i přes mnohonásobně slabší rozpočty dokáží těm z „továrny na sny“ velmi obstojně konkurovat.