Jak již název napovídá, autor se opět věnuje příběhu jedné z nejcharakternějších a nejopomíjenějších postav 2. světové války, sira Nicholase George Wintona.
Ten, narozen roku 1909 v Londýně a zaměstnán jako burzovní makléř, zachránil v roce 1939 před transportem do koncentračních táborů 669 židovských dětí z území ohroženého Československa převozem do Velké Británie, kde se jich ujaly místní rodiny.
Neskromná óda na skromného hrdinu
Čin to byl ohromný. Na úkor své práce, času a nervů se Winton namísto lyžování v Alpách vydal do poměrně neznámého Československa, načež se rozhodl pomoci naprosto neznámým dětem před krutým osudem, který jim chystali nacisté. Krom dobrého pocitu nic nezískal, a i onen pocit si téměř padesát let nechával pro sebe. To, že až jeho žena příběh odhalila světu, svědčí o Wintonovo neskutečné skromnosti a ryzím charakteru - vždyť pokud by se v dnešní době náhodou našel někdo, kdo by se k podobnému činu odhodlal, je naprosto nepravděpodobné, aby o tom následující den nevěděla půlka světa. Proto je velmi dobře, že vznikají další a další filmy, které tuto problematiku více přiblíží co největšímu množství lidí, jelikož v dnešní době, kdy nás obklopují téměř a jen katastrofy všeho druhu a média se pouze předhánějí v tom, které přinese větší, je to jako balzám na duši. A to včetně toho, že snímek zajisté donutí k zamyšlení a možná nás stejně tak, jako Winton sám inspiroval své „děti,“ inspiruje ke konání co možná největšího dobra.
Nickyho rodina se natáčela v devíti státech, kde nakonec vzniklo více než 450 hodin materiálu. Krom dobových záběrů, fotografií a výpovědí osob, které mají s tématem něco společného, můžeme vidět i hrané scény zachycující Wintonův život a také život obyčejných lidí v tehdejší době. Jelikož je snímek určen primárně těm divákům, kteří s tématem nejsou seznámeni (tedy mladým lidem), mají ony záběry pomoci vžít se do děje a snadněji porozumět tomu, jaké to tenkrát asi bylo a co vedlo lidi k činům, kterých se dopustili. Krásným příkladem je krátký příběh matky, kterou ztvárňuje Klára Issová a která se až do poslední chvíle nemůže rozhodnout, zda své děti na dalekou cestu poslat či ne. Tato snaha oprostit se od obyčejného dokumentu a více na diváka zapůsobit je jistě zajímavá, a soudě dle reakcí velmi úspěšná.
Závěrem – na Nicholase Wintona by lidstvo, tím méně obyvatelstvo našich končin, nemělo nikdy zapomenout. I kdyby jeho příkladu následovali jen dva další, je to velký úspěch, ale jak nám Nickyho rodina ukázala, je takových mnohem více. Oni budou nadále pomáhat světu a inspirovat tím další a další, čímž rozšiřují počet Wintonem zachráněných lidí z necelých sedmi stovek na mnohem, mnohem větší číslo.
Krádež papírových kapesníků vol. 2
Příběh je to silný, to rozhodně. Nic nedokáže siru Wintonovi sebrat jeho zásluhy, tím méně pak jeho charakter. Avšak nabízí se otázka, nakolik je Nickyho rodina přínosná divákovi, který je už s příběhem seznámen například prostřednictvím již zmíněné Síly lidskosti. Oproti svému předchůdci je novější snímek dokumentem pouze z části – pro navození atmosféry a pocitu autentičnosti je proložen hranými záběry, které jsou jedním z jeho hlavních kamenů úrazu. Mináč se možná cítí jistě na poli dokumentů (i jeho celovečerní snímek Všichni moji blízcí z roku 1999 byl jen další variantou popularizace Nicholase Wintona), ale pokud jde o práci se zkušenějšími herci a propracovanějším scénářem, lehce pokulhává. Jeho záměr oslovit skrze emoce je jasný téměř od začátku, kdy dojemné scény doprovází typicky teskná hudba, a vrcholí v závěru, kde jsme svědky takřka hollywoodského „happy-endu“ a celkově nejvíce emocionálně vypjaté scény filmu.
Pokud vás tato stránka mine, budete se vcelku nudit a neubráníte se letmým pohledům na hodinky. Možná si teď říkáte, že tak dojemné a srdcervoucí vyprávění může minout pouze sociopata, ale pokud si ceníte svých slz a nemíníte je plýtvat na něčem, co už jste v jiné formě viděli, opravdu nemáte důvod je vypouštět. Když se totiž podíváte na hrané scény z nezaujatého a emočně vyrovnaného pohledu, uvidíte jejich neuvěřitelnou nereálnost, umělost, dalo by se říct až kýčovitost. Herci hrají, jako kdyby se o své roli dozvěděli maximálně hodinu před začátkem natáčení, některé scény jsou zbytečně dlouhé, případně zbytečné samy o sobě a pouze prodlužují délku filmu o minuty, které mu v konečném důsledku ubírají na kvalitě. Devadesát minut je pro tento typ filmu více, než by bylo záhodno – tolik mívají i běžné filmy, které nás mají zaujmout i jinak než jen silným (ačkoliv nyní již neoriginálním) příběhem.
Nickyho rodina tedy silně nezvládá kritéria pro spuštění v kinech, což podtrhuje nepovedeně zpracovaný a naprosto zbytečný dabing, který měl být nahrazen titulky, i když je pravda, že s těmi by měl film ještě nižší zisky. Kdo by se s tím přeci četl, ne? (názor většiny diváků, nikoliv autora článku, pozn. autora článku)
Žádné komentáře:
Okomentovat